NORIMBERK – Ora et labora. Modli se a pracuj. Krédo starého mnišského řádu vystihuje pouť hříšníka, který se smažil v pekle a teď prochází očistcem. Jan Polák, reprezentační záložník z Norimberka, má za sebou nejhorší chvíli své kariéry a znovu se snaží o návrat do fotbalového ráje. Kromě pokání je však z něho cítit i špetka vzdoru. To bývá znamení silných...
Ten obrázek byl jako výjev z rytiny Albrechta Dürera, jemuž Norimberk, starobylé město nedaleko českých hranic, skládá hold.
Při pohledu na zneklidňující díla proslulého mistra člověk pocítí závan temné osudovosti, chladný dotyk něčeho, co ho přesahuje. Zvlášť když se v nich prohánějí jezdci hlásající příchod apokalypsy.
Janu Polákovi, bojovníkovi s potetovanými pažemi, se rovněž zhroutil svět. Byť jen ten, který se točí kolem fotbalového míče. A nikoli navždy.
Nezkrocená hora
Všechno, nebo nic. To je výzva, která ho láká. Je totiž rozený vůdce, dokáže strhnout všechny kolem a sám vybojovat vítězství. „Většinou se mi takové zápasy hrají dobře,“ připouští Polák.
V onen dusný červnový podvečer v Hamburku ho čekal ten nejtěžší, v němž se kdy postavil na trávník. Do rozhodující bitvy o dobytí kót ohraničujících dějiště vysněného osmifinále světového šampionátu zbývaly dva dny, když se nepoddajný záložník dozvěděl skvělou zprávu: nebude chybět v hladové četě, která se chystala zhltnout talíř italských špaget.
Místo mu uvolnila vyšší šarže: Tomáš Galásek. Muž hodnosti kapitána byl pro kouče Karla Brücknera jedničkou na postu defenzivního záložníka, jenže proti Itálii nastoupit nemohl. Pro pětadvacetiletého bijce se otvírala životní šance.
„Na mistrovství jsem se těšil celý rok,“ netají Polák. „Na zápas s Italy jsem byl připravený. Cítil jsem se dobře, v pohodě.“
Brzy však mělo být všechno jinak. Polák se přimotal už do první šarvátky, která rozmetala české plány na postup. To už byl na hřišti obrovitý stoper Marco Materazzi, zákeřný drsňák, ale pro národ skrývající se pod Apeninami hrdina. Italové se zrovna chystali rozehrát rohový kop, když se Polák postavil k brankové čáře. „Takové situace bráníme v řadě a tentokrát jsme byli docela zalezlí,“ vybavuje si. Materazzi číhal v ústraní, ale když se míč ocitl ve vzduchu, valil se na bránu jako parní válec. „Sledoval jsem balon, jen jsem si všiml, že na mě někdo běží,“ rekapituluje Polák.
Ještě před sebe stačil dát ruku, jenže Materazzi se mu odrazil od stehna a torpédoval míč do sítě. „Neměl jsem vůbec žádnou šanci, musel bych se rozběhnout a jít mu do těla,“ vysvětluje záložník.
Nemilosrdné, zato proklatě krátké televizní záběry opakovaly jen konec akce: Polák versus Materazzi. A znovu. A zase. Jenže co bylo předtím? „Rozbíhal se od vápna, měli jsme ho zabrzdit mnohem dřív,“ míní středopolař. Česká zeď se však nepohnula kupředu a italský obr se dostal do pozice, v níž měl jednoznačně navrch.
Je to šok, tým prohrává 0:1. „Stalo se, ale pořád je ještě dost času,“ tuší středopolař, a tak nepanikaří.
Těsně před sirénou píšťalky, uzavírající první poločas, však dojde ke druhému zkratu, jenž vyhodí pojistky české výroby. Polák se podobá horolezci, který už už sahá na vrchol těžko přístupné hory – a pak mu uklouzne noha a vše je ztraceno.
Už nemůže zabrzdit pád, kterým sundá k zemi Franceska Tottiho, jenž umí s míčem pěkná kouzla. Na semaforu osudové křižovatky zasvítí podruhé oranžová, pak naskočí červená. Polák nešťastně svraští obočí, jeho zoufalý výraz, s nímž hledí na verdikt rozhodčího, navěky zachytí bleskurychlí fotoreportéři.
Polák si jen letmo všimne halasných Italů, kteří sudího obklopili. „Ještě to přihráli,“ pamatuje si. Pak však sklopí hlavu a nedívá se napravo nalevo, nevidí zkoprnělého Brücknera u lavičky ani fanoušky. „Vůbec nic jsem nevnímal, jen jsem si v hlavě přehrával, co se stalo,“ líčí.
Na tribuně v ten moment ani nedutali jeho nejbližší, kteří na zápas přijeli. „Ani jsme se na sebe nepodívali,“ říká Polákova manželka Markéta. Těsně před šampionátem se brali v Brně, všechno vypadalo jak v nejrůžovějších snech. Na svatební cestu sice čas nezbyl, ale důvod byl pádný. „Jenže po zápase s Itálií jsme byli jedno slzavé údolí,“ vypráví černovláska.
Bez pardonu
Když Polák dorazí do šatny, zůstane dlouhé minuty sedět s hlavou v dlaních. O přestávce jakoby zdálky slyší hlasy spoluhráčů. „Jedeme dál! Uděláme to!“ ozývá se kolem.
„Jenže museli hrát o jednoho míň,“ měl jasno zkroušený nešťastník.
Byla to marná snaha, na rozloučenou s německými přáteli Italové Čechům přibalili ještě jeden gól. Polákovi bylo bídně, ostatní hráči se ho snažili povzbudit. Přišel za ním záložník Jaroslav Plašil, s nímž bydlívá na pokoji, obránci Tomáš Ujfaluši, Marek Jankulovski i další. „V životě jsou horší věci, nic s tím nenaděláš,“ opakovali mu. Pak na něho stáli frontu ještě v uličce letadla cestou domů. Navždy si bude pamatovat slova Pavla Nedvěda. „Podívej se na mě, já jsem v baráži dostal červenou kartu,“ přitočil se k němu borec, jenž léta čekal, až vyžene z hlavy jiné démony. „A pak šlo všechno zase dál.“
Jenže ten nejdůležitější muž, Brückner, si nebral servítky. Hned o přestávce zápasu s Italy dal v šatně najevo, co si o Polákově prohřešku myslí. Na diplomata si nehrál ani na tiskové konferenci po utkání. „Já pro to nemám omluvu. Je to totální nezodpovědnost,“ vyčinil Polákovi.
„Ani se tomu nedivím, to jsou emoce,“ pokrčí rameny terč kritiky. „Pro všechny to bylo hrozné, ale nejvíc pro trenéra,“ uměl si představit. „Ale důležitější pro mě bylo, co mi řekl druhý den, když se všechno uklidnilo.“
Poprvé spolu promluvili před odletem do Prahy. „To se stane, ještě máš všechno před sebou. Nesmíš se tím dlouho zaobírat,“ řekl Brückner. Pak ještě promluvil na rozlučce před celým týmem. „Polák nám ten zápas neprohrál. A jen kvůli tomu utkání jsme nevypadli.“
To muselo Polákovi znít jako rajská hudba. „Trenére, já jsem...“ uznal, když s koučem hovořil. „Bylo toho víc. Ty tři tečky tam raději necháme,“ glosuje s odstupem dvou měsíců.
V Polákově nitru se však rvala kajícnost s tichým vzdorem. Uznal svou chybu, jenže nehodlal přijmout roli obětního beránka, která mu byla přisouzena. Cítil křivdu. „Hodilo se to všechno na mě, na to, že jsem dostal červenou kartu. V očích lidí mohl za vypadnutí jen Polák a nic dalšího,“ zlobilo ho.
Přitom věděl, že nesmí dát po porážce průchod svým pocitům. Nemuselo by to dopadnout dobře. „Asi bych o tom, co bych řekl, moc nepřemýšlel. Nechtěl jsem zbytečně něco plácnout,“ popisuje vnitřní boj. Nikdo ho přitom nemusel držet na uzdě, nepotřeboval rady, jak se zachovat. „Kontroloval jsem se sám. Řekl jsem si, že nebudu tři čtyři dny nikde mluvit. Pak to v člověku trošku povolí. Uleželo se to ve mně.“
Už tehdy se projevila jeho síla. Nebyla to však poslední zkouška odolnosti.
Královský odpustek
Utéct někam hodně daleko, zahrabat se pod zem, nevycházet ven. Zatáhnout před celým světem rolety.
Takhle uniknout před problémy? To není Polákův styl. „Nemá cenu se schovávat,“ přikázal si. „A udělal jsem dobře,“ podotýká.
Týden dovolené, který strávil v Brně, vydržel všechny poznámky, který semtam někdo utrousil. Snesl narážky i na to, že by si měl hledět víc fotbalu než svých roztodivných účesů, nebál se listovat novinami. „Byl jsem zvědavý, co se o mně píše,“ říká. „Nechtěl jsem se tím vším užrat.“
Přitom ještě černé, nebo spíš červené myšlenky z hlavy úplně nevyhnal, ač vyrazil na opožděnou třídenní svatební cestu do Paříže. „Ještě jsem to úplně nevypustil, ale odeznívalo to víc a víc. Byl jsem rád, že jsem změnil prostředí,“ líčí. Když stál na Eiffelovce a hleděl z té výšky do dáli, na Elysejská pole i Montmartre, hlavu už měl čistou.
Nelehké břemeno mu pomáhala nést manželka Markéta – byť už se jí dávno rýsovalo bříško ohlašující nového člena rodiny. „Nesla jsem to těžce,“ pronese a v jejím hlase je ta tíha znát. „Ale přetvařovala jsem se, překonávala jsem to úsměvy. Když klesne jeden, udělá to i druhý. A my jsme se drželi navzájem.“
Úplně vyhráno přesto ještě nebylo. Polák neměl naprostou jistotu, zda se mu dveře národního týmu nezabouchly před nosem. „U některého trenéra by se to dalo čekat,“ připouští. Navíc věděl, že v první stanici uvedené v jízdním řádu cesty na mistrovství Evropy 2008 do rozjíždějícího se vlaku nenaskočí, vždyť dostal za vyloučení trest. A srpnový přípravný zápas se Srbskem měl být generálkou.
Přitom právě Polák byl všemi pasován na supernovu, na niž přejde lesk zapadajících hvězd starších spoluhráčů. Čekalo se od něj, že bude jedním z nových vůdců. Přesně před rokem přece jeho předpoklady nadchly i Brücknera. „Honza Polák, to je síla,“ zasnil se na letišti ve švédském Göteborgu, odkud se tým vracel z přátelského utkání.
Těžko se o ni mohl připravit. I Polák sám byl v koutku duše přesvědčen, že si nezaslouží být navždy zatracen. „Do mistrovství světa jsem nic špatného neudělal, neměl jsem žádné problémy, ani s kartami,“ byl si jistý.
A tak se deset dní před duelem se Srby v jeho telefonu ozvalo: „Tady Brückner.“
Soumrak kariéry nadějného borce byl zažehnán.
„Věděl jsem, že je to na dobré cestě,“ usměje se Polák.
Polák versus Galásek?
K zahnání ošklivé noční můry mu pomohl i návrat do Norimberku, kde měl za sebou první sezonu po přestupu z libereckého Slovanu.
„No, nemůžu ti gratulovat,“ přivítal ho trenér Hans Meyer, ale smál se. Dobře naložený kouč, který vypadá tak trochu jako písničkář František Nedvěd, ostatně vtipnými hláškami nešetří. „Vy Češi hrajete nejlíp pod trenéry, kteří mají v kapse úmrtní list,“ prohlásil bez mrknutí oka třiašedesátiletý kolega Karla Brücknera.
„Hallo!“ pozdraví jako první s úsměvem, když kráčí tréninkovým centrem. Jakmile je však potřeba zvýšit hlas, rozhodně se nemusí přemáhat.
Když do Norimberku loni v listopadu dorazil, tým byl na odpis. A s ním i Polák. „Podzim byl špatný, nedařilo se mi,“ neretušuje šmouhy nevydařeného půlroku. „Chtěl jsem jít pryč,“ přiznává dokonce.
Jenže pod Meyerovým dohledem šel tým takřka zázračně nahoru – a s ním i český záložník. „Všechno se zvedlo. Je to dobrý psycholog. Přitom nás drží na zemi, abychom nepodlehli euforii,“ líčí Polák.
Jen při jednom Meyerově tahu to v něm trochu hrklo. Ještě před světovým šampionátem se dozvěděl, že klub získá posilu z Česka. A nikoho jiného než – Galáska. Bylo to pikantní, ti dva přece v národním týmu soupeřili o jeden post. „Už se to rozebírá rok a půl. Pravda je, že už mě to nebaví,“ zakaboní se.
Jenže Meyer Polákovi své záměry s přestupem objasnil. „Věděl jsem, že si s Tomášem nebudeme konkurovat,“ říká Polák.
„Je to výbušný typ, je ho škoda na to, aby kontroloval hru,“ říká na adresu mladšího parťáka Galásek.
Rozdělení rolí je znát i ve druhém utkání nové bundesligové sezony proti Mönchengladbachu. Galásek tahá stejně jako v reprezentaci za záchrannou brzdu před obrannou čtveřicí. Jeho přehled je znát, pozorně sleduje hru a vyčká, kam zamíří balon. Vzápětí ho ukořistí a předá spoluhráčům.
Chirurgicky čistou práci však přeruší jedenadvacátá minuta. Útočník Michael Delura vymrští nohu vysoko do vzduchu a kopačkou trefí Galáska přímo do hlavy. Není to pěkný pohled, když zakrváceného záložníka odvádějí do šatny. „Vypadalo to hrůzostrašně,“ otřese se Polák. Norimberk však plných šest minut raději hraje o deseti, než aby se vzdal naděje, že se Galásek na hřišti zase objeví.
„Nešlo to. Nebylo by to dobré ani pro tým,“ odmítá návrat porouchaný fotbalový computer.
„To byl kick-box,“ odtuší se sedmi stehy nad levým obočím, které zacelují pěticentimetrovou ránu. Zbytek zápasu strávil v jedné z šaten v péči pracovníků Červeného kříže.
Jeho vynucená absence je znát, soupeř může několikrát s norimberskou obranou udělat krátký proces. „Hodně nám pomohl,“ chválí Galáska Polák. Zato on řádí dál. Patří mu pravá strana zálohy, kde si může pořádně zaútočit.
„Užívám si to, vždyť jsem většinou hrál dozadu,“ usmívá se.
Defenzivu Mönchengladbachu trápí úniky u postranní čáry, po faulu na něj přijde trestný kop, z něhož padne jediný, vítězný gól zápasu. Jindy se prodírá až do šestnáctky, kličkuje, schová míč pod kopačkou a nachytá tři protihráče najednou. Nikdo jiný na trávníku takovým kouskem diváky nepobaví.
Chmury jsou ty tam, je na něm vidět, že si věří. Sálá z něj sebevědomí. Rukou a povely diriguje obránce za sebou, rázně si říká o míč. „Zajímá mě, jak hraje celé mužstvo,“ říká.
„Hrál super,“ netají obdiv kanonýr Václav Svěrkoš, jenž si v dresu Mönchengladbachu zahraje jen posledních sedm minut.
Co tě nezabije...
Už v nastaveném čase jde Polák ze hřiště a diváci mu aplaudují. Když pak mizí do šaten, zadívá se na tribunu a zamává. „To bylo poprvé, co mě Džany mezi lidmi viděl,“ usmívá se Markéta Poláková.
„Našel jsem si tě hned na začátku,“ ozve se odpověď.
Snadný úkol to není. Do hlediště se naskládá téměř sedmačtyřicet tisíc lidí, žádná volná sedačka už nezbývá. Soupeře vítá červenočerné peklo. Už na jaře se easyCredit-Stadion, jenž přivítal i hosty mistrovství světa, začal svou nedobytností rázem podobat Kaiserburgu – hradu na severozápadu města, stráženému zachovalým prstencem věží, bran a příkopů. Šest obrovských praporů, s nimiž kráčejí vlajkonoši po atletické dráze před začátkem zápasu, teď hrdě vlaje jako císařské zástavy.
„Lidé v Norimberku jsou pobláznění,“ kroutí hlavou Polák. Vydařený start se dvěma vítězstvími a prvním místem v tabulce, to je senzace. „Je to paráda. Ale když se nám nedařilo, byla plná jen jedna zatáčka a část hlavní tribuny,“ nevznáší se Polák v oblacích.
U příznivců Norimberku se teď těší úctě, stejně jako čtyři další členové česko-slovenské »mafie«. Kromě Galáska a obránce Marka Nikla do ní patří ještě Róbert Vittek s Markem Mintálem. Stačí, aby se posledně jmenovaný po sedmiměsíční přestávce způsobené zraněním chystal coby náhradník střídat, a tribuny málem spadnou nadšením. Jakmile přejde postranní čáru, diváci se zvednou a vestoje tleskají. „V Norimberku je hrozně populární, moc mu ten návrat přeju,“ říká upřímně Polák.
Se slovenskými spoluhráči je jedna ruka. Vittekovi Polákovy doprovázeli při putování do Paříže. A den po utkání s Mönchengladbachem táhne český záložník ze svého domku obrovský balík skrývající dárek k prvním narozeninám kanonýrovy dcery Sofie Zary. „Je tam domek pro barbíny,“ prozrazuje paní Markéta.
Nebude to trvat dlouho a přátelé ze Slovenska budou moci pozornost oplatit. I blížící se narození juniora věští Polákovi příchod dobrých časů.
„Už myslím dopředu. Co mě nezabije, to mě posílí,“ ví dobře fotbalový bojovník.
Jako hlavní postava jednoho z nejznámějších Dürerových obrazů. Muž ve zbroji na něm odolá všem nástrahám – a jde za svým posláním.
Ten obraz se jmenuje Rytíř, smrt a ďábel.
Jan Polák
Narozen: 14. března 1981 v Brně
Výška, váha: 181 cm, 78 kg
Velikost kopačky: 9,5
Hráčský agent: Pavel Paska
Smlouva do: 30. června 2009
Přezdívky: Poly, Džany, Franta, Fery
| sezona | klub | zápasy | góly |
| 1997/98 | Boby Brno | 5 | 0 |
| 1998/99 | Boby Brno | 19 | 0 |
| 1999/00 | Stavo Artikel Brno | 29 | 1 |
| 2000/01 | Stavo Artikel Brno | 26 | 3 |
| 2001/02 | Stavo Artikel Brno | 14 | 0 |
| 2002/03 | 1. FC Brno | 3 | 0 |
| Slovan Liberec | 16 | 2 | |
| 2003/04 | Slovan Liberec | 21 | 2 |
| 2004/05 | Slovan Liberec | 29 | 1 |
| 2005/06 | 1. FC Norimberk | 32 | 1 |
| 2006/07 | 1. FC Norimberk |
Úspěchy
Reprezentační: Účastník ME U-21 2000 na Slovensku (2. místo), účastník MS U-20 v Argentině 2001 (čtvrtfinále), účastník ME U-21 2002 ve Švýcarsku (1. místo), účastník MS 2006 v Německu (základní skupina), 22 mezistátních zápasů (5 gólů)
Klubové: –
Individuální: –
Galásek: „Reprezentace? Té už jsem se mohl vzdát dřív.“
NORIMBERK – Dostal tvrdou ránu do hlavy, až se s ním zatočil svět. Utrpěl lehký otřes mozku a čelo mu zdobily stehy.
Jenže druhý den už přemýšlel, jak se co nejdřív vrátit na hřiště.
Záložník Tomáš Galásek se z něj jen tak nevytratí. Spíš působí dojmem, že po přestupu z Ajaxu Amsterdam nabral nový vítr do plachet.
Přestože už byl podle mnohých po mistrovství světa zralý na odpis. I když se ani jemu nevyhnuly zdravotní trable a čelil kritice, že už na nejvyšší tempo nestačí. A i navzdory tomu, že v týmu zůstal po adieu Karla Poborského a Pavla Nedvěda nejstarší.
„Když mi neukopnou hlavu, zase na reprezentaci přijedu,“ odtušil.
Jak se ohlížíte za neúspěšným mistrovstvím světa?
Příjemnější pocity netrvaly dlouho. Když jsme vyhráli první zápas se Spojenými státy, člověk si říkal, že zase začíná naše éra, kdy budeme moci slavit s fanoušky každý zápas. Jenže jsme přišli o Honzu Kollera, v tu dobu a na takovém turnaji to pro nás byla velká ztráta. A Milan Baroš taky nebyl v pořádku, jednou ranou jsme neměli oba. Zranění hráčů základní sestavy pro nás bylo velice důležité. Přesto byla před zápasem s Ghanou velká euforie.
Podlehli jí jen fanoušci, nebo i hráči?
Právě že mužstvu se to ani moc nestalo, spíš tam bylo cítit větší napětí. Uvědomovali jsme si, že Ghana bude silným, nepříjemným soupeřem. Ohlasům zvenčí jsme se bránili. O výsledku rozhodla rychlá branka, nehráli jsme naši hru. Ghaňané nás k ní nepustili. Po gólu nastal menší chaos, chtěli jsme vyrovnat a hráli jsme jiný fotbal, než na jaký jsme byli zvyklí.
Přijali jste v zápase s Ghanou filozofii, že stačí bod?
To si mužstvo uvědomuje, jenže když ve dvacáté vteřině dostanete gól, plány se sesypou. Ale my vždycky hrajeme na vítězství. Nemysleli jsme na teorii, i když bod by nám stačil. Většina lidí si před mistrovstvím světa neuvědomovala, že naše skupina je opravdu dost silná, že bychom také nemuseli postoupit. Navíc když jsme byli ve světovém žebříčku na druhém místě, favoriti jsme vždy byli my. Ghanu nikdo neznal a asi nevěděl, o jakého soupeře jde. Ten zápas s ní byl zlom.
Proti Ghaně jste o přestávce střídal. Proč?
Ghaňané nás přehrávali, trenér chtěl udělat taktickou změnu. Chtěl více fyzické síly, a tak využil Honzu Poláka.
Ale změna se bohužel nedostavila. Na mistrovství Evropy se to dařilo, střídání se vždy ukázala ve prospěch mužstva.
Vypadalo to, že jste na protihráče z Ghany nestačil.
No nestačil... Ale já v záloze nehraju sám. Kvůli rychlému gólu se to sesypalo a nehráli jsme naši hru ze zajištěné obrany a na protiútoky. Bylo to otevřenější a v záloze jsme si už tolik nepomohli. Když jsme chtěli útočit a vyrovnat, Ghana nás v té době přehrávala. Následkem toho bylo to, jak jsem na hřišti vypadal já. Pak je všechno víc vidět.
V zápase s Itálií jste už nenastoupil. Byly příčinou zdravotní potíže, o kterých hovořil trenér Karel Brückner?
Už bych se k tomu raději nevracel. Zraním se před mistrovstvím, bojuju o to, abych šampionát stihl, odehraju první zápas, pak jsem tři dny marod, zotavuju se, doufám, že se uzdravím na zápas s Ghanou, pak se nám nepovede... Psychicky, v hlavě, to není dobré. Není to, jako když je člověk v psychické pohodě a začne turnaj úplně na sto procent. I když já jsem začal stoprocentně, jinak bych do toho nešel. Na Ghanu jsem byl fit, ale už jsem neměl takový pocit, jako kdybych byl úplně zdravý. Byť to na výkon nemělo vliv. Závodil jsem s časem. Na tréninku před Itálií tam určité obnovení zranění bylo. Ale na to se musíte zeptat trenéra, jestli chtěl dopředu hrát s Honzou Polákem. Byl jsem připravený, ale věděl jsem, že bych v tom stavu nemohl nastoupit. Tak jsem to i řekl.
Dotýkají se vás hlasy, že už byste měl národní tým opustit?
Asi je to nyní tak, že ve třiatřiceti už bychom mohli skončit. Jinde si hráčů váží i v tomhle věku a dají jim na dva roky smlouvu a považují je za důležité... Někde nejste starý ani v pětatřiceti a jinde máte ve třiatřiceti končit. V reprezentaci jsem začal o dva roky později než Pavel Nedvěd nebo Karel Poborský, takže bych rád ještě něco odehrál...
Manažer reprezentace Vlastimil Košťál přitom hned po mistrovství světa váš odchod oznámil jako hotovou věc.
Když jsme se naposledy viděli, podali jsme si ruku a rozloučili se, že se uvidíme na příštím srazu před zápasem se Srbskem. Pak už jsme o tom spolu nemluvili. Určitě to jsou záležitosti, které by se neměly řešit přes tisk. Sám ani takovým věcem, o kterých se jen mluví, nevěřím. Až mi to dotyčný řekne do očí, budu tomu věřit. Jinak mě takové zprávy nezajímají, i když si je přečtu, jsou v uvozovkách a překvapí. Uvidíme v budoucnu, jestli to bude pravda, nebo ne. Nebudu překážet, kdyby se trenérovi hodili jiní hráči. Já sám mám chuť hrát v kvalifikaci mistrovství Evropy a mužstvu pomoct. Pokud budu zdravý a budu hrát v Norimberku každý víkend, jsem připraven a ochoten vždycky přijet. Ostatní za mě rozhodnou jiní.
Kdybyste zjistil, že už mužstvu nemáte co dát, odešel byste sám, že?
Určitě. Taky si to myslím. Ale zatím takový pocit nemám. Dřív jsem měl větší důvody skončit – nepočítalo se se mnou, vůbec jsem nebyl v kádru. Proto takhle nebudu přemýšlet ani teď. Ale bude záležet i na atmosféře na dalším srazu, uvidíme. Čas může ukázat...
Jak na vás působí vaše neustálé srovnávání s Janem Polákem? Je vám to nepříjemné, když se mluví o tom, že už byste mu měl uvolnit místo?
Určitě to vnímám, vím, že se o tom v poslední době začalo hodně mluvit. Bude záležet na trenérovi, jak se rozhodne, kdo pro něho bude prospěšnější. My si nekonkurujeme, respektujeme se. Nemáme žádné osobní problémy nebo spory, jestli hraje jeden, nebo druhý.
Povzbudil jste nějak Jana Poláka po vyloučení na mistrovství světa?
Nikdo mu neměl nic za zlé, stalo se. I já byl toho názoru, že se z podobných chyb poučí. Věřím, že to tak bude a už takovou hloupost neudělá.
Není pro vás Norimberk po angažmá v rušném Amsterdamu až příliš velká změna?
Ale já jsem bydlel v Tilburgu, takže Norimberk je pro mě velkoměsto... (usmívá se) Jsem tady spokojený, přijali mě hezky. Na zápas ve Stuttgartu za námi přijelo pět tisíc fanoušků, to jsem nikdy nezažil. A navíc to mám blízko do Holandska i do Česka.
Dotazník
Co mě vytáčí?
Někteří řidiči. Když třeba zdržují na silnici. To jsem někdy naštvaný, ale většinou jsem v klidu.
Po čem mi bylo nejvíc špatně?
Po nějakém jídle. Bylo to na jaře, po zápase jsem šel do VIPU a tři dny jsem s tím měl starosti.
Jakou jsem dostal nejvyšší pokutu?
V Česku jsem ani nic neplatil, v Německu 130 eur za vysokou rychlost. Na padesátce jsem jel osmdesát a bohužel tam stáli policisté.
Z čeho mám husí kůži?
Když vidím nějakou havárii nebo zranění, to se otřepu.
Na čem jsem nejvíc prodělal?
Zatím na ničem, akcie nekupuju. A co se týče třeba auta, to prostě člověk potřebuje.
Za co jsem nejvíc utratil?
Nevím. Když nepočítám byt nebo auto, asi za oblečení. Ne že bych pořád chodil nakupovat, ani si nepořizuju vyloženě luxusní věci, ale třeba v Paříži je to drahé.
Co mi trhá uši?
Vyloženě heavy metal nebo takové to techno bez zpěvu. Jinak snesu všechno.
Kolik jsem měl nejvíc na tachometru?
To nemůžu říct, aby se to nedozvěděla manželka... (usmívá se) Ba ne, ona to ví. Jednou jsem spěchal, bylo to přes dvě stě kilometrů za hodinu.
Co bych uvařil na večírek?
Možná smažený řízek, to bych zvládl. Nebo něco na pánvičce, narychlo.
Ve kterém filmu bych si zahrál?
Hercem bych asi být nechtěl... Možná v nějaké komedii, mám rád srandu. Moc se mi líbí třeba Jáchyme, hoď ho do stroje! To se můžu podělat smíchy. Jenže tam bych si nezahrál, Luděk Sobota je bezkonkurenční.
Kam bych se chtěl podívat, jenže se mi to asi nikdy nesplní?
Na mistrovství světa za dvanáct let. Ale to už pro mě nebude. (usmívá se) Takové místo vyloženě nemám, ale chtěl bych se podívat na nějaké ostrovy, třeba na Mauricius nebo do Thajska.
Už se těším do Bohemky, vzkazuje motorkář Nikl
NORIMBERK – U schůdků, po nichž hráči Norimberku vycházejí z budovy tréninkového centra, stojí nablýskaný chopper. Nikdo ho nemůže přehlédnout, všem je jasné, že za mužstvem dorazil obránce Marek Nikl.
Jeho vášeň je dobře známá. Právo dojíždět na tréninky na své yamaze si nenechá vzít. A trenéři to vědí. Ani nový kouč Hans Meyer mu zálibu nezakázal. „Nejdřív ani nevěděl, že motorka patří mně,“ usmívá se Nikl.
V Norimberku patří letos třicetiletý obránce mezi veterány, v klubu načíná už devátou sezonu. Červenočerným barvám zůstal věrný i po třech pádech do druhé ligy, vždy pomáhal návratu zpět.
O co nenápadnějším dojmem působí, tím je nesmlouvavý stoper a skvělý hlavičkář platnější pro mužstvo. V Bundeslize je zavedená solidní firma. Škoda, že si na něj nevzpomněl reprezentační kouč Karel Brückner, když v minulosti řešil potíže s obranou. „Napadlo mě to, ale nic s tím neudělám. Není to tak, že bych se tím trápil,“ ujišťuje nakrátko ostříhaný obránce. „I když je pravda, že poslední dva roky jsem měl asi nejlepší,“ dodává.
Kouč národního týmu o něj stál jen jednou. Před čtyřmi lety ho zval na turnaj na Kypru. „Ale to jsem odřekl, čekali jsme s manželkou kluka,“ vzpomíná. Možná si tím zabouchl dveře, kdo ví. „Přemýšlel jsem o tom. Ale trenér prostě staví na jiných, to je realita.“
Všechny síly tak věnoval Norimberku. V týmu se potkal ještě s kanonýrem Pavlem Kukou, jeho spoluhráčem byl i záložník David Jarolím a nakonec ve městě za Rozvadovem přivítal Jana Poláka a Tomáše Galáska. „Strašně moc to mužstvu pomohlo, je to vidět,“ chválí příchod krajanů, kteří si s ním rozdělili čísla dresů od šestky do osmičky.
I Nikl si tak užíval nečekaného vzestupu v jarní sezoně. „Zvedlo se to až neuvěřitelně. Začali jsme hrát úplně jinak,“ libuje si tvrďák.
O to víc se mohl těšit na další ligový ročník. Jeho začátek však paradoxně trávil jen na lavičce. V letní přípravě ho postihla záhadná indispozice. „Cítil jsem se strašně unavený, ale nevěděl jsem, čím to bylo,“ vzpomíná. Proto vypadl ze sestavy, ale prý jen na nějakou dobu. „Můj čas přijde. Trenér Meyer mi říkal, že se mnou počítá.“
Zápasy obrozeného týmu jsou velkou výzvou. Jenže Nikl se netají myšlenkami, že už se blíží čas odchodu. Přestože prodloužil smlouvu o dva roky. „Už těch let v Norimberku bylo dost, myslím na návrat domů,“ prozrazuje.
Kam by nejraději zamířil, to není náročná hádanka. Do Bohemians 1905, klubu, ve kterém na sebe upozornil a jemuž dál patří jeho srdce.
„Zatím si nic jiného než Bohemku nedokážu představit,“ povídá.
„Za ty dva roky už bude v lize.“
